JEDEN KLUB. JEDNO MĚSTO. JEDNA SLAVIA.

Díky panu Václavu Loulovi se dochovala precizně psaná kronika dorostu z let 1960 – 1975. Začíná rovnou krajským přeborem, který jsme jako 2.nejvyšší soutěž své kategorie tehdy hráli ještě pod hlavičkou Tatranu ČB. Tým pod trenérem Rudolfem Ždiarským a vedoucím Josefem Suchým (dědeček Martiny Suché) dosáhl na celkové výborné 6.místo.

V roce 1962 jsme pro úbytek hráčů přihlásili pouze okresní přebor, ze kterého jsme na jaře úplně odstoupili. Petr Brejžek dává na podzim 1964 juniory opět dohromady a přihlašuje III.třídu. Fotka je z další sezóny před mistrákem na Včelné.

Na dalším snímku pan Brejžek kontroluje legitimace ČSTV, ve kterých musela být vylepena platná členská známka, byly spolu s registračními průkazy nezbytnou součástí, aby byli hráči připuštěny ke hře.

Sezónu 1965/66 jsme zakončili postupem do okresního přeboru. Momentka zachycuje naše mladíky při dost statické rozcvičce před zápasem v Roudném.

Petr Brejžek postupně přechází k ženskému týmu, dorost přebírá jako trenér Jiří Pavlíček, vedoucím se stává Lumír Janda.

Na další fotografii můžeme vidět naše vyfešákované dorostence v polocivilu. Nahoře třetí zleva je Tonda Ždiarský (strýc Rendy), který je naším věrným fanouškem.

V juniorském týmu z přelomu šedesátek a sedmdesátek jsou hned tři naši budoucí členové sině slávy, Pepík Levý, Jirka Beneš a Franta Oupic.

Bohužel nevíme, kdo byl kronikář, malou ukázkou z roku 1972 smekáme klobouček před neznámým autorem. Jak vidno branku dal Pavel Hraba, další člen sině slávy.

Pohled do historie dorostu uzavřeme fotem z 8.9.1973 před domácím utkáním se Spartakem Trhové Sviny. Stojící zleva: Hornát, Vojta, Eibl J., Žemlička, Valter a Jerhot, dole Plemátl, Eibl P., Zifčák, Racek a Liebl.

Jsou to pěkné toulky naší minulostí, pane Loulo, ať je Vám země lehká.

Minule o hřišti, nyní o těch, kteří se o něj starali. Ti, kteří jsou pro samotný fotbal nejdůležitější, bez jejich sekání, kropení, brankových sítí, lajnování a praporků hrát soutěžní zápasy nelze. Zalovíme v paměti a připomeneme si naše správce, včetně jejich neodmyslitelných přezdívek, snad se na nás nebudou zlobit. V sedmdesátkách to byl Josef Levý, zvaný „Kuželka“, který byl na hřišti víc, než doma. Správcoval, hrál za béčko a trénoval mládež, byl mírné povahy, hodný, takový táta pro všechno, díky Pepíku.

Po něm převzal žezlo pan Karel Novotný (tatínek Honzy Novotného), bohužel jen na dvě sezóny, neboť tragicky zemřel. Na fotografii z postupu mužů do 1.A třídy sedící uprostřed.

Dalším v řadě byl v osmdesátkách Miloslav „Míla“ Bouda (bratr kanonýra Ládi Boudy). Staral se o náš plac a byl zároveň výrazným fotbalovým rozhodčím. Vidíme ho uprostřed při vyhlašování výsledků Hynkáče.

Pokračujeme Radkem Penkem, byl důstojníkem, proto měl přezdívku „Plukovník“. Pořádek byl i za cenu hráčského brblání. Na snímku vlevo s míči v rukou před mačem našich starých pánů, kteří si to rozdali mezi sebou.

Následoval Jiří Dvořák, všemi řečený „Ráfek“, který se pokusil velkým úsilím zatravnit i střed hřiště, ale škvára byla nakonec proti. Jirka Dvořák byl vynikající hráč, zde v áčku Koh-i-nooru nahoře pátý zprava.

A už tu máme Jana „Kalveru“ Novotného, jeho nezaměnitelný bas byl jasným důkazem, že už maká, trénuje nebo hraje. Památné momenty nastaly, když Honza zapřáhl za embéčko traverzu a s vlčákem Alanem v autě rovnali hrací plochu. Foto se syny a vnoučaty při vstupu do síně slávy.

Pokračujeme kouzelníkem Josefem Reinhardtem, řečeným „Školník“, někdy dokázal vymyslet takové věci, nad kterými zůstával rozum stát. Byl to ale dobrák, chodil pískat naše kadety, před ním je s míčem Jiří Beneš nejml., vnuk člena síně slávy.

Pak tu máme Karla “Těleso” Bulána, kterému sekundoval Jan “Boris” Korbel, naše muzikanty, kteří někdy připomínali dvojici Pat a Mat. Byli ovšem velmi ochotní a byla s nimi vždy dobra zábava.

Končíme Miroslavem “Kebulínem” Michalem, který strávil v našem areálu hodně času, před dekádou si prošel osobním očistcem. Po “znovuzrození” sice pak sesedl ze sekačky, ale dál trénuje naše nejmenší naděje a jsou společně s Tomem Vršitým a Vencou Hojdarem velmi úspěšní.

Poklona vám všem milí správcové, bez vás bychom byli…

Hřiště jsme měli charakteristické, po straně tráva, uprostřed škvára. Pokud jsme chtěli získat dobré fotbalisty, tak na kvalitu hrací plochy to rozhodně nešlo. Generace hráčů má na kolenou a hýždích škvárová tetování. Náš plácek U Malého jezu je zasazen do krásného prostředí sousedství s řekou Malší, která nám ale občas ukazuje jakým je živlem. Začneme tedy snímkem po povodních z července 1954. Nad vstupní bránou ční tehdejší divný název našeho klubu TJ TATRAN Koh-i-noor ČB.

Další dvojfoto je ze stejných záplav, ukazuje i původní loděnici a pěknou konstrukci železničního mostu. Patrná je dřevěná a hranatá fotbalová branka, ty byly nahrazeny kovovými kulatými až zkraje sedmdesátek.

Mezi našimi matadory Pavlem Zýkou a Pepíkem Levým můžeme vidět onen škvárovotravnatý povrch a také reklamu KOH-I-NOOR HARDTMUTH.

Hřiště bylo všelijaké, ale bylo krásně rovné, o to se postaral místní válec, který je v obklopení našich žáčků.

Po dvou stranách hrací plochy rostly kanadské topoly, takže podzimní tréninky nebyly s míčem, ale s hráběmi.

V devadesátkách byl stav placu tristní, což vidíme na pozadí za našimi starými pány. A to přesto, že v trubkách po pravé straně byly 4 kohouty na vodní postřik.

Úplná devastace nastala při povodních v srpnu 2002, legendární se stala fotografie, kde z vody vyčnívá pouze břevno.

Novinové foto je z druhé strany, dřevěná část loděnice je ještě na svém místě, později se oddělila od zděné části a skončila v pravém úhlu u pivovarské zahrady.

Voda opadla, ale spoušť vidíme, na celý jeden rok přicházíme o hřiště. Azylem se nám stává areál Dynama na Složišti.

Přírodní katastrofa nás nezlomí, výbor v čele s předsedou Klementem Dvořákem a neúnavným Pavlem Hrabou, samozřejmě za přispění mnoha dalších, vystřihne zcela nový celotravnatý plácek s umělou závlahou, na kterém hrajeme dodnes.