JEDEN KLUB. JEDNO MĚSTO. JEDNA SLAVIA.

Na Koháči se můžeme pyšnit i mistry světa, jedním z nich je Jan Chalupa, který získal titul v nohejbalu dvojic na MS 2024 v Budapešti, navíc je dvojnásobným světovým juniorským šampionem z Kluže 2015.

Druhým je krasobruslařský mág Martin Bidař, který vybojoval zlatou medaili s Annou Duškovou v juniorské kategorii sportovních dvojic na MS v roce 2016.

Oba borci prošli naší mládeží až do starších žáků, poté se již plně věnovali svým sportům, pojďme na ně juknout podrobněji. Jana Chalupu, řečeného “Chali” si připomeneme fotkami v průběhu roku 2008, byl obránce, proto ho můžeme vidět v červeném vzadu při zápase s Chlumem na zimním soustředění.

Z tohoto souska se váže historka, Chali byl první, který dokázal projíst kapesné v brambůrkách, jak na něj vzpomíná trenér Víťa Jarolím? „Honza byl poctivý v docházce na tréninky, bál se trošku soubojů, ale každé utkání prožíval naplno. Když se prohrálo nebo se mu zápas nepovedl, byl z toho vždycky hodně smutný.“ Na snímku je Chali vpravo od Víti.

Na další fotografii je Honza dole uprostřed v týmu starších žáků, kteří hráli tehdy krajský přebor.

S Chalim se rozloučíme momentkou ukazující jeho nohejbalové mistrovství.

Dostáváme se k Martinu “Bidi” Bidařovi, kterého můžeme vidět v týmu mladších žáků dole 2.zleva z roku 2012, který hrál úspěšně pod vedením trenéra Miroslava Pečenky krajský přebor.

O dva roky později již ve starších žácích v horní řadě 4.zprava před vítězným zápasem KP v Břilicích, už v trenérském tandemu s Karlem Šímou.

Následuje pěkný civilní snímek trenéra a svěřence, Peči má k Martinovi jen slova chvály: “Bidi hrál fotbal proto, aby se dostal do kolektivu, protože krasobruslení je individuální sport. Byl velmi kamarádský, hodný, extrémně fyzicky vyspělý, vždycky hrál, samozřejmě s ohledem na zdraví jeho nohou. Byl veselý, usměvavý kluk, kterého do dneška rád potkávám a velmi rád na něj vzpomínám, jeden z nejlepších kluků, co jsem kdy trénoval nejen fotbalově, ale I povahově.”

S Martinem zakončíme okénko dechberoucí figurou s Aničkou Duškovou, tady není co dodat.

Naši světoví šampioni zaslouží velkou poklonu, na kousíčku jejich zlatých medailí mají ovšem podíl I jejich (naši) fotbaloví trenéři.

Fotbalové kluby SK Slavia ČB a SK Sparta ČB vznikly v roce 1933 a zanikly rokem 1949. Pojďme po jejich stopách detailněji. Když se nepohodli páni výboři v Lineckém SK, klubu z Lineckého předměstí Č.Budějovic, z roztržky vzešly dva nové. Ti, co odešli, založili Spartu, zbylí přejmenovali klub na Slavii. Vlastníme kroniky obou klubů, naše byla založena 30.7.1933, sparťanská o pouhý 1 den dříve.

Kronika rivala byla zaměřena spíše na zápisy z výborových schůzí, slávistická kladla důraz na referáty ze zápasů. Jeden takový můžeme vidět ze vzájemného pohárového derby dne 29.6.1937.

Sparťanem tělem I duší byl pan Václav Prospal (dědeček slavného hokejisty), který vstoupil do klubu v říjnu 1933, za rok se stal sekretářem a pak dlouhá léta jeho jednatelem. Soupeře si připomeneme tablem k desátému výročí založení s grafikou dominant našeho města.

Sparta složitě hledala místo pro vlastní hřiště, nakonec získala pronájem pozemku mezi nynější Krumlovskou ulicí a železnicí.

Letecká fota jsou z roku 1946, na tomto snímku je hrací plocha v pravém dolním kvadrantu, černé lemování po stranách je stín z dřevěného oplocení.

Sparťané přečkali válku, ale kamenem úrazu se jim stalo 10 sousedních zahrádkářů, kteří si stěžovali na národním výboru, že jim neustále fotbalisté ničí majetek, když k nim přelézají pro překopnuté míče. Po opakovaném prošetření policií, byl výměr, který předkládáme krutý, zákaz zápasů včetně tréninků dnem 16.7.1948.

Konkurentovi jsme poskytli azyl na našem plácku Za Měšťanským pivovarem, ale již 21.února 1949 se jednomyslně usnesli výboři na sloučení obou klubů v jeden s názvem TJ Sokol II Č.Budějovice.

Pro Spartu jako název to znamenalo definitivní konec, pro nás do roku 1993, kdy jsme se osamostatnili a vrátili se k původnímu názvu. S Budějovickými “S” se rozloučíme fotem starých pánů Slávie z roku 1973.

Tento tým sehrál se starou gardou Sparty přátelské utkání ke 40letému výročí založení obou klubů.

Rozchodem vznikly, sloučením zanikly, jak by napsal dramatik Václav Havel: „To jsou paradoxy.“

Vypůjčili jsme si název slavného westernu, který přesně sedí na našeho kohinoráka Milana Novotného. Celá desetiletí byl jednou z hlavních tváří klubu, jako každý na Koháči měl svou přezdívku, „Bony“ a tak ho znalo celé okolí.

Milan byl na hřišti denně a pomáhal všem našim kategoriím, na snímku je s mladšími žáky, na pozadí je zavěšen amplion, ze kterého zněla dokola píseň Josefína.

Milánek jezdil I na venkovní zápasy, zde ho vidíme na turnaji starších žáků ve Vyšším Brodě.

Účastnil se samozřejmě i oslav, tady je v plné kráse s harmonikářem a Evou Bezovou (manžel hrál za muže, syn je šéftrenér mládeže a vnuk válí za dorost) po jednom z Hynkáčů.

S dorostenci v různých dobách si výborně rozuměl, tento je z raných devadesátek pod trenérem Honzou Růžičkou a vedoucím Slávou Zemanem.

Ve starých pánech se sešel s opravdovými fotbalovými matadory, sedm z nich včetně jeho samého je v naší síni slávy.

Milan uměl dobře dámu, z tohoto popudu uspořádal Ota Kindermann třikrát turnaj v této deskové hře, tzv. Bonycup, můžeme se podívat na výsledky 2 ročníku.

Že byl Milánek vodní živel víme všichni, když byl mladší hrával u Maláku na kávu, což byla kombinace honičky a schovávané ve vodě. Na fotce je s Honzou „Grigou“ Staňkem v řece po postupu do 1.A třídy v roce 2007.

O rok později byl na letním soustředění starších žáků v Přední Výtoni na Lipně, kde trénovali naši mladíci na hřišti přimo u přehrady.

Staral se o pitný režim, občertvení, nosil ochotně fotbalové pomůcky, byl plnohodnotným asistentem. Večer řídil opékačku, která byla hráčům odměnou za perfektní tréninkový přístup.

Bony byl slavný i po sportovní stránce, na celostátních hrách lidí s Downovým syndromem na Julisce stál dvakrát na stupních vítězů. Bylo to v hodu kriketovým míčkem a v běhu, medaile mu předávala naše sportovkyně z nejlepších, paní Věra Čáslavská. Na fotografii je zase s osobou nejdražší, s maminkou Miladou.

Silné pouto měli s Davidem Marešem, který byl skoro tři desítky let hospodským, vídali se tudíž neustále. Milánek jezdil na nákupy a pomáhal, kde bylo třeba. Je symbolické, že oba vstoupili do naší síně slávy společně.

Milan Novotný byl malý vzrůstem, ale velký srdcem a tím vším, čím byl.